Jak Lapišiška odměnil Rozárku
O Lapišiškově skrýši se ve vesnici moc neví. Jen to, že je hluboko ve skalách a člověk ji pouhým okem nepozná, i kdyby sebevíc chtěl. Jedna malá holčička, Rozárka, chtěla skřítka moc vidět, protože mu chtěla poděkovat za to, jak pomáhá lidem. Babička jí o něm totiž prý často vyprávěla. Rozárka se úplně sama jednoho krásného dne vydala na cestu. Sbalila si do uzlíčku tři povidlové buchty, podrbala za ouškem kocourka Mourka a odešla k lesu. Vydala se po cestičce, na které potkala ježka Dupálka, lesní mravenečky a slepýše Šedivku. Všech se Rozárka ptala, kudy vede cesta dál k Lapišiškovi, ale nikdo z nich nevěděl. Rozárka se posadila na pařez a vyndala z uzlíčku jednu povidlovou buchtu. Kousla do ní, a posteskla si: „Ach Lapišiško, kdepak jen máš své obydlí. Kdopak mi k tobě cestičku ukáže?“
Najednou jí do ramene šťouchla čumáčkem mladá laňka. „Rozárko, nechoď za skřítkem sama, cesta je nebezpečná!“ varovala Rozárku laň. Rozárka samou zvědavostí ani buchtu nedojedla a vyprosila si od laně radu. Dozvěděla se, že musí do úplného nitra skal, kam lidé obvykle moc nechodí. Bývá tam zvláštní mlha a fouká studený větřík. Laň Rozárce prozradila, že pokud přichází za skřítkem s dobrým úmyslem, nemusí se ničeho bát. Popřála Rozárce šťastnou cestu a ukázala jí cestu z lesa ven, směrem k nitru skal. Rozárce svítila očka zvědavostí a nemohla se dočkat, až skřítka uvidí. Když došla do tajemného místa uprostřed skal a mlha jí chladila za krkem, zastavila se a zašeptala: „Skřítku Lapišiško, jsi tady? Skřítečku, já jsem Rozárka a přicházím v dobrém, kdepak jsi?“
Chvilinku bylo ticho a pak zapraskala větvička. Rozárka se za ní ohlédla, mlha najednou zhoustla a z docela maličké skulinky ve skále vyskákal malý skřítek. „No podívejme, copak to je za návštěvu? Malá Rozárka se vydala sama do nitra skal! Nebála ses?“ zeptal se Lapišiška. Rozárka samou radostí nevěděla, co hned odpovědět, ale hned se vzpamatovala a řekla: „Laň mi poradila! Skřítečku, bála jsem se, ale nechci ti ublížit, přišla jsem ti poděkovat!“ Lapišiška se usmál pod vousy: „A za copak?“. Rozárka mu vysvětlila, že za to, jaký je hodný a spravedlivý, a za to, že pomáhá dobrým lidem. A že jí všechno pověděla babička.
Skřítek Lapišiška všechno věděl. Věděl i to, že malá Rozárka je hodné děvče a že nikomu neprozradí, kde se skřítek schovává a až bude velká, bude také tak rozumná a moudrá, jako její babička. Rozhodl se, že odmění Rozárku za její statečnost, odvahu a dobrý úmysl, se kterým se vydala hluboko do skal. Zašmátral ve své červené kapse a vytáhl tkaničku s několika kamínky. „Rozárko, nastav dlaň. Za dobrý úmysl a odvahu, se kterou jsi došla až sem, ti dám tuhle tkaničku. Je na ní dvanáct kamínků. Dvanáct, jako je měsíců v roce.
Když ti bude nejhůř a budeš potřebovat pomoci, nebo budeš chtít pomoci druhému, utrhni z tkaničky jeden kamínek a vyhoď ho vysoko do vzduchu. Já to uslyším a budu vědět, že kamínek je od tebe. Ale pamatuj, na špatné věci to neplatí a zlým lidem přinesou kamínky jen smůlu! Pomáhají jen s dobrými úmysly.“
Rozárka byla celá šťastná, nemohla uvěřit tomu, že dostala od skřítka takový vzácný dárek! „Lapišiško, děkuji ti, dám na kamínky pozor!“ zavolala k němu Rozárka, ale skřítek už byl pryč. Zaslechla jen, jak zapraskala větvička, mlha se poté rozestoupila a sluníčko začalo hřát do zad. Rozárka se usmála, a s dvanácti kamínky se vydala spokojeně na cestu domů za babičkou a kocourkem Mourkem.