Jak Lapišiška ukázal mravenečkům správnou cestu
Každý den není v hlubokých lesích a skaliskách krásné a slunečné počasí. Ve zdejších lesích umí být i náramná zima, větrno nebo taková mlha, že člověk na špičku svého nosu nevidí. Jednoho takového dne se tuze rozpršelo, vody bylo všude kolem tolik, že si až jeden jako u vodníka připadal. Všechny stromy byly skrz naskrz mokré, ze šišek kapala voda a hustý déšť vypláchl skoro všechen písek ze skal.
„Co naplat,“ zhodnotil Lapišiška, „i zapršet jednou musí, les je třeba také zalít. Raději ale dohlédnu, aby tolik vody nenadělalo někde neplechu“. Skřítek Lapišiška dobře věděl, že příroda sama ví nejlíp, kdy má hřát sluníčko a kdy je třeba déšť. Také dobře věděl, že je v lese spousta zvířátek, která má vodu rádo a umí v ní žít. Věděl ale i o některých zvířátkách, která vodu nemají ráda a dokonce by jim mohla třeba vyplavit domeček.
Lapišiška si přetáhl svůj klobouček pořádně přes uši, aby mu nenapršelo za krk, ujistil se, že má svoje holínky a vydal se přímo do deště! Čvachtal si to ve svých gumových botkách po cestičce, vzduch byl hezký čistý a voňavý. Kapičky vody na každém lístku šuměly skoro tak, jakoby to byla nějaká ukolébavka. Lapišiška viděl, že většina zvířátek se schovala do svých domečků a skrýší, kde čeká, až bude zase po dešti. Jen několik malých žabek si hrálo u velké louže a dvě vodoměrky se těšily z toho, že mají v tůňce více vody.
„Ájájáj, ouvej ouvej,“ zaslechl náhle odněkud nářek. „Odkud se to ozývá, kdo tady tak naříká?“ zvolal mezi stromy skřítek. „My už nemůžeme, my už nemůžeme, nemáme se kam schovat,“ přicupital k Lapišiškovi docela maličkatý mraveneček. „Mravenečku, jsi tak maličký, vždyť tak kapka vody je skoro větší než ty sám! Proč nejsi schovaný před deštěm?“ Lapišiška se snažil zjistit, proč mraveneček pobíhá zmateně sem a tam a není s ostatními schovaný ve svých podzemních cestičkách uprostřed bezpečného mraveniště. Malý mraveneček se zastavil pod listem borůvčí, kde na něj nepršelo, a povídá skřítkovi: „Ach Lapišiško, kdybys jen věděl, co se nám přihodilo! Naše mraveniště bylo úplně vyplavené!“
„Ach to ne, jak se to přihodilo?“ zeptal se skřítek. Mraveneček se znovu nadechl a odvětil: „Ze svahu nad námi se po mokrém písku kutálel velikánský kámen, narazil do stromu a vyvrátil ho i s kořeny, kolem kterých jsme měli mraveniště. Všechno se spláchlo jako v potoce! Polovinu z nás to odneslo bůhví kam! Kam máme jít a jak se znovu všichni najdeme?“ Mraveneček už byl celý zoufalý, měl slzičku na krajíčku a klepal se zimou.
„Mravenečku milý, ničeho se neboj, všechno dáme do pořádku, ale budeš mi muset malinko pomoci,“ utěšil ho skřítek Lapišiška. Vzal mravenečka za ručku a odvedl ho do skalní prohlubně, kde byli v suchu. Skřítek začal mravenečkovi vysvětlovat: „Vy mravenečkové jste moc šikovní a pracovití, nebude trvat dlouho a postavíte si nové mraveniště. Abychom našli ale ostatní, potřebuji od tebe voňavou kapičku vašeho roje.“ Mraveneček byl moc rád, že mu skřítek pomůže a z lahvičky za opaskem kápl Lapišiškovi na dlaň jednu kapičku, kterou ucítí každý mraveneček z jeho roje. Skřítek Lapišiška nad kapičkou něco kouzelného zabrblal a mávl směrem před sebe. Kapička se rozdělila na tisíce dalších, úplně maličkých kapiček. Ty se jako bublinky z bublifuku rozlétly do houštin, za potůček, pod keře a vůbec všemi směry.
Malý mraveneček se pořád ještě trošku klepal: „Lapišiško, pomůže to? Přijdou ostatní?“, ptal se skřítka. „Neboj se, však brzy uvidíš sám!“, uklidnil ho skřítek. Lapišiška mravenečkovi ještě připravil vedle na hromádku jemné jehličí, pár malinkých větévek a lístků, aby šla stavba nového mraveniště po dešti rychleji. Jen co skřítek dovršil hromádku, malý mraveneček zvedl tykadélka a radostně zvolal: „Hééle, támhle jsou! Lapišiško, mravenečkové se vracejí!“ A skutečně, ze všech směrů se táhly řady cupitajících mravenečků, kteří mířili přímo k nim. Všichni byli rádi, že se našli a nikdo nechybí.
„Lapišiško, moc ti děkujeme, bez tvé pomoci bychom se do zimy nenašli!“, poděkoval s velikánskou úlevou mraveneček skřítkovi a dodal: „Kdybychom ti to mohli někdy oplatit, budeme rádi. Dovedeme ledacos!“. Lapišiška na něj šibalsky mrkl a pokynul jim ke hromádce: „Však já vím! A teď, déšť pomalu ustává, budete mít hodně práce, postavit si nové mraveniště. Tady máte něco do začátku, ať se vám daří, mravenečkové!“ Mravenečkové se pustili ihned do práce, a stavba jim šla pěkně od ruky. Dešťové mraky se rozestoupily a do lesa začalo zase svítit sluníčko. Skřítek Lapišiška se vrátil na svůj pařez a byl rád, že udělal dobrý skutek.