Lapišiška a loupežníci

V Tiských skalách, kde je mezi obrovskými pískovci a stromy v hustém lese spousta skrýší, zákoutí a údolíček, se jednoho dne usadili loupežníci! Byli to tři ušmudlaní, špinaví a nevychovaní chlapíci, kteří se jen toulali po kraji a loupili, dělali nepořádek, ničili a škodili. Co s takovými floutky udělá Lapišiška? Přece je ve svých skalách nenechá!

Lapišiška jednou brzy ráno zasedl na pařez před svým obydlím, mnul si vousy a přemýšlel. „Já vám dám, loupit, já vám ukážu, co je to pořádek!“ nadával potichu. Rozhodl se, že loupežníky přelstí. Věděl, že se umí ohánět s klackem, nožem a ledaskoho vyděsí, ale byl si jist, že chytrostí moc neoplývají. Lapišiška začal spřádat svůj plán! Jako malý skřítek umí být neviditelný, a všechno slyší. Večer, když se loupežníci u ohně domlouvali na tom, jak půjdou loupit do vsi, neměli ani tušení, že je skřítek poslouchá.

Slyšel, kudy půjdou, a to bylo přesně to, co potřeboval vědět. Rychle zmizel mezi skalami a začal s přípravami. Loupežníci se domlouvali na tom, že vyrazí ze skal dolů do vsi po dlouhatánském kamenném schodišti a pak po písčité pěšince lesem. Lapišiška znal skály jako své botky, a tak nemusel dlouho dumat nad tím, co jim připraví za překvapení. Protože už bylo v noci chladno, a brzy k ránu dokonce i mrzlo, polil schodiště vodou. A ne obyčejnou – byla to voda z lístků rostlin a z podzemí, kterou pijí kořeny stromů. Zamumlal si něco latinsky pod vousy a běžel rychle na písčitou cestičku. Do zrnek písku vysypal kouzelná semínka provazníku rychlorůstka a zmizel zase ve skalách.

Jakmile loupežníci uhasili oheň, sbalili si své pytle na lup, vydali se rovnou po kamenném schodišti dolů do vsi. Lapišiška byl schovaný za hustými křovisky a těšil se na to, co se každou chviličkou stane. „Áááá, to kloužééé!“ zařval jeden z loupežníků, když mu uklouzla noha na ledové vrstvičce, kterou vytvořila voda a mráz. Netrvalo to dlouho, a popadali i další dva loupežníci, jako jablka ze stromu. Klouzali se po schodišti dolů, narazili si záda, poztráceli pytle, jeden ztratil dokonce i boty!

A protože zamrzlá voda byla kouzelná a pocházela z rostlinek a kořenů stromů, stačilo, aby Lapišiška zašeptal latinské zaříkávadlo, a tu se najednou z ledu zvedly veliké kořeny a větve. Omotávaly se loupežníkům kolem nohou, rukou, byly jako živé! „To jsou čáry, to jsou čáry, rychle pryč!“ volali vyděšeně. Jakživ nikdo neviděl obživlé kořeny a větve! Loupežníci pelášili k pěšince, kam Lapišiška nastražil semínka provazníku rychlorůstka. To je taková tuze vzácná rostlina, kterou smí sázet jenom dobří skřítci, aby jim pomohla, když potřebují někoho lapit, nebo něco svázat. Když loupežníci s křikem běželi po pěšince, provazník už bleskurychle rostl. Jeho droboučké provázky byly husté a pevné jako rybářská síť. V okamžiku, kdy byli všichni tři loupežníci na jednom místě, Lapišiška mávnul rukou a provazník se sám zavázal a zauzloval všechny loupežníky do sítě. Když zjistili, že se ze sítě nedostanou, vyčerpáním usnuli. Lapišiška se chichotal, věděl totiž, že je v lese ráno najde hajný, a ten už jim ukáže, co proto! Loupit a škodit se zkrátka nevyplácí, a kdo na něco zlého jenom pomyslí, na toho Lapišiška nějakou lest vymyslí!