Jak Lapišiška vykouzlil hodným dětem vánoční hvězdu

Přišel pohádkový čas, kouzelné období v roce, na které se těší malí i velcí – Vánoce! Všude ve vsi panovala večerní tma, v oknech domů svítily tisíce světélek a nebe bylo plné hvězd. Vysoko ve skalách, kde bydlel skřítek Lapišiška, cinkaly ve větru omrzlé větvičky stromů, hvízdal vítr ve štěrbinách skal a ve vzduchu byla cítit naděje a láska.
Lapišiška vylezl ze svého úkrytu a postavil se na úplný krajíček té nejvyšší skály, aby se podíval, jak lidé ve vsi tráví Štědrý večer a jak se malé děti těší na nadílku od Ježíška. „Hmmm, takové radosti v dětských očích, takové lásky mezi lidmi! Kéž by se lidé k sobě takhle chovali celý rok!“ povzdechl si skřítek. Lapišiška nerozdával kouzla jen tak
všem, ale jenom tomu, kdo si ho zaslouží, kdo je hodný, spravedlivý a nedělá žádné lumpárny. Kdy jindy udělat hodným dětem radost, než o Vánocích!

Skřítek si vzal svůj velikánský dalekohled, a díval se do každého okénka, na každé malé dítě ve vsi. Jeho skřítkovský dalekohled mu ukázal, kdo zlobil, a kdo byl hodný. Podle toho se rozhodl, komu nachystá překvapení, a komu ne. Jen co zaostřil na první okénko, začal si Lapišiška brblat pod vousy: „A hle, Barunka už se naučila ve škole všechna písmenka! Honzíku, ty nezbedo, zase jsi rozbil babičce brýle? No né, to je přeci malá Anička, a jak je šikovná, mamince pomáhá krájet vánočku! A tamhle vedle, malá Lucinka už umí úplně sama celou básničku!“

Lapišiška měl radost, takových šikovných a hodných dětí tady bydlí! Kromě několika rošťáků to byly skoro všechny děti, které si zasloužily skřítkovo velké vánoční překvapení. A jak takové překvapení vypadá? Skřítek Lapišiška běžel do svého obydlí, vzal veliký džbánek a dlouhatánskou vařečku. Vyběhl s tím ven a namířil si to rovnou do lesa. Na cestičce nasypal do džbánku jehličí z kouzelné borovice, kterou poznal od ostatních borovic jen Lapišiška, přidal několik kapek z rampouchu, který se leskl za svitu hvězd tolik, až oči přecházely! Chvíli něco povídal do džbánku latinsky, zamíchal vše svou velikou vařečkou, a popošel dál. Přidal několik drobných pískovcových kamínků ze skal, hrstičku čerstvého sněhu a navrch to posypal třpytivým práškem, který pochytal ze zimní mlhy. Se džbánkem plným přísad, které znají jen hodní skřítci, odcupital zasněženou cestičkou zpátky na vršek skal, odkud koukal dalekohledem. Zamíchal džbánek, zamával nad ním rukama a najednou se nad džbánkem vytvořil malý stříbrný, blýskavý a krásný obláček!

Byl čas, kdy děti zrovna rozbalovaly dárečky pod stromečkem, radovaly se z nových hraček, které si tolik přály. Teď je ten pravý čas na Lapišiškovo překvapení! „Už to bude, už to bude, milé děti! Ty děti, které byly hodné a nezlobily, teď uvidí tu největší vánoční hvězdičku na světě! Rošťákům se hvězdička ale neukáže!“ zavolal skřítek ze skal.
Všechny hodné děti najednou uslyšely kouzelný zvoneček, který je volal ven. Zvonil, cinkal, skoro až zpíval! Když byly všechny děti venku, mávl skřítek svou vařečkou nad džbánkem, a stříbrný obláček vystoupal vysoko nad skály. Tolik zářil, že se celé skály leskly! Obláček se najednou začal po obloze kutálet a houpat, a jeho třpyt byl vidět
široko daleko.

Když zářil nejvíce, skřítek mávl kouzelnou vařečkou a z obláčku vyrostly špičaté a dlouhé paprsky. A najednou z něj byla hvězda! Veliká, třpytivá, kouzelná a na celé obloze nejjasnější hvězdička! Skřítek zašeptal všem hodným dětem do zimní oblohy: „Tahle
hvězdička je pro všechny hodné děti za to, že celý rok nezlobily!“ Hodné děti, které hvězdičku viděly, začaly tleskat a radostně poskakovat. Kdo zlobil, neviděl vůbec nic!